Dárek k narozeninám

Moji pánečkové se domlouvali, jaké překvapení uchystají paničce k narozeninám. I když sem tam paničku zlobím, mám ji rád a když je doma, všude ji doprovázím. Chtěl jsem ji také nějak potěšit, když ji čekalo to julibi..., lujibi... no, prostě kulaté výročí. Pořád jsem ale nemohl vymyslet nic vhodného. Tou dobou jsem si něco provedl s přední tlapičkou a začal jsem kulhat. Kulhání se začalo moc zhoršovat a dvounožci na mě zavolali pana doktora.

Mám moc hodného veterináře, který jezdí za mnou domů, ale zatím to vždycky bylo jenom kvůli očkování, kterého jsem si ani nevšiml. Pan doktor totiž moc krásně voní pejskama a já ho vždycky musím důkladně očuchat, takže ani nevnímám, co se kolem děje. Tentokrát se mi jeho návštěva vůbec nelíbila. Prohmatával mi packu, bolelo mě to a ještě mi dal velikou injekci při které jsem pořádně zařval. Nejhorší bylo, že se všichni tvářili moc ustaraně. Po vyšetření volala panička pánečkovi a já zaslechl, že pokud mi injekce do několika dní nepomůže, budu muset na rentgen a mohla by mi hrozit i operace. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale doma na mě začali být moc přísní. Sebrali mi všechny hračky, musel jsem na pelíšku jenom ležet a na procházku se začalo chodit pouze na venčení a hned jsme pospíchali domů.

Řeknu vám, že to vůbec nebyla legrace. Packa mě pořád bolela stejně a injekce mi nepomohla. Musel jsem na vyšetření do ordinace k odborníkovi. Průšvih byl, že vyšetření bylo objednáno právě na den paniččina výročí. Určitě chápete, že už jsem dávno zapomněl na nějaké narozeniny, měl jsem totiž dost svých starostí a hlavně už jsem se doma strašně nudil.

Od rána nebyla panička ve své kůži, byla smutná a bála se víc jak já. A protože na svět pohlížím v přítomném okamžiku, bylo mi fuk, co se bude dít odpoledne. Když jsme přijeli k doktorovi, trošku jsem se bál. Moje už dost známá zvědavost byla ovšem silnější. Takže za mírného kňourání jsem se dral do dveří ordinace, ale ještě jsme nebyli na řadě. Tak jsem se pustil do důkladného průzkumného čmuchání. Konečně jsme byli zavoláni dovnitř. Pan doktor se mírně vyděsil, když se mu do ordinace nahrnula celá moje smečka, které jsem šel příkladem při vstupu do dveří. Tam bylo zajímavých věcí, ale divně to tam vonělo. Váhu jsem teda vážně nepochopil. Zjištěním mé hmotnosti byl pověřen menší páneček. Nějak se mi nedařilo správně nastoupit na to divné zařízení. Buď jsem tam měl přední nožky nebo zadní, ovšem nikdy všechny čtyři naráz. Po několika marných pokusech se přece jenom podařilo zjistit, že vážím 34 kilogramů.

Teď bylo potřeba se dostat na stůl. Žádný problém, protože mě moc zajímalo, co je nahoře. Oba pánečkové mě přidržovali, abych nespadl a panička si z té nervozity musela sednout. Sama později uznala, že zdaleka nebyla tak statečná jako já. Ale píchanec do packy si mohl pan doktor ušetřit, o ten jsem teda fakt nestál a dal jsem to taky jednoznačně najevo. No a pak jsem usnul.

Když jsem byl probuzen, zase jakousi injekcí, vítali mě moji dvounožci s velkou radostí a já také mírně vrtěl ocáskem,  protože jsem se po krátkém spánku cítil nějak našišato. (Podobně jako na fotce.) Panička si klekla, objala mě kolem krku a pošeptala mi do ouška, že jsem ji dal moc krásný dárek k narozeninám – rentgen totiž ukázal, že na operaci nemusím.