Archív měsíce srpna, rok 2007

Dnes ráno, po návratu z pravidelné vycházky, zůstala moje mistička prázdná. Nenašel jsem v ní ani jednu granulku. Šel jsem uplatnit reklamaci za paničkou do kuchyně. Ona mi však vysvětlila, že žrádýlko nebude. Ani má nejsmutnější psí očka nedokázala paničku přemluvit a tak jsem se šel uložit ke svému obvyklému dopolednímu podřimování. Přemýšlel jsem, co si zase přichystali moji dvounožci za překvapení. A opět to byla náramná zábava. Jeli jsme na návštěvu za bráškou Bleskem.

Nedávno jsem byl moc překvapený, ba přímo zděšený. Představ si, co se u nás stalo. Panička s pánečkem si najali cvičitele na jízdu městskou hromadnou dopravou. Vůbec jsem netušil, že moji dvounožci neumí jezdit šalinou ani trolejbusem a potřebují výcvik. Vím, že smečka má držet pospolu, ale tohle vážně nemusím. Asi se moc báli, protože mě vzali s sebou, možná abych jim byl oporou. Ježdění nemám ani trochu rád a tak jsem hrozně moc protestoval. Sotva jsme nastoupili, začal jsem hlasitě kvílet, naříkat a pobrekávat. No, kravál to byl hrozný.

Už jsem se zmiňoval o Aronkově velké plachosti, která bránila v systematickém výcviku. Splnil příkaz jen tehdy, když se necítil ohrožený okolím. To bývalo zpočátku jen velmi zřídka, takže moji dvounožci nemohli dlouho přijít na povel, na který by ihned reagoval.

Jedno sobotní odpoledne panička začala chystat věci do batohu. Rád pomáhám, strkám čumáček dovnitř a kontroluji, zda se na nic nezapomnělo. Hlavně musí být čistá voda a piškotky. Mám-li poslouchat, musí být odměna. Zadarmo ani pejsek nehrabe. Mluvilo se o výletu do ZOO. Ale copak já, štěnisko, mohu vědět, co to je? Jenže s batohem se vždycky jde daleko a bývá dobrá zábava. Netrpělivě jsem poskakoval - honem pojďte, už se nemůžu dočkat!

To byl dneska den! Začal náramně dobře, ale pak se to všechno nějak zvrtlo. Dnes mi začala škola. Chtěl jsem se pochlubit, co všechno už umím. Když mě pan učitel chvíli pozoroval, moc pěkně mě pochválil. Paničce totiž řekl: no, vidím, že si vás už pěkně vychoval (to jako já paničku). A ještě ji varoval, že jí brzy přerostu přes hlavu, pokud nebude důsledná v mém výcviku. (Určitě přeháněl, tak velký asi nikdy nebudu.) Byl jsem na sebe opravdu moc pyšný. Jsem takový malý pejsek a už si umím slušně vycvičit paničku. Řekl jsem si, že asi mám pedagogické nadání.

U nás se dějí věci! Musím řešit velkou záhadu. S kým se mám poradit? Představ si, že moji pánečkové mají v knihovně zavřeného psa. Je bílý a stejně velký jako já. Proč si s ním nesmím hrát? Když jsem někdy sám doma, alespoň bych měl kamaráda a bylo by mi veseleji. Ale nikdo ho nechce z knihovny pustit.