Vzpomínka druhá

Už jsem se zmiňoval o Aronkově velké plachosti, která bránila v systematickém výcviku. Splnil příkaz jen tehdy, když se necítil ohrožený okolím. To bývalo zpočátku jen velmi zřídka, takže moji dvounožci nemohli dlouho přijít na povel, na který by ihned reagoval.

Arona nebylo třeba trestat, protože nikdy nic vážného doma neprovedl. (To já už mám na triku více škod než on za celý život.) Když doma nechtěl poslechnout, bylo mu pohroženo kožešinovou papučí. Vyjímečně s ní dostal plácanec po zadečku. Později už jenom stačilo vzít pantofel do ruky a Aronek okamžitě poslechl. Z toho se zrodil nápad, jak donutit psíka poslechnout venku, když běhal na volno. Bylo by nepraktické nosit na procházku papuče nebo pantofle. Tak tedy vznikl univerzální a kuriozní příkaz. Venku se volalo: 'Arone, papuč!'

Co bylo nejzajímavější - Aron nejenom okamžitě poslechl, ale věděl přesně, co má v danou chvíli udělat. Byl-li volně puštěn, papuč znamenalo ke mně a na vodítku si Aronek příkaz správně vysvětlil jako k noze. Široké okolí se moc smálo mým lidičkám a zkušení kynologové byli mírně pohoršeni. Často se stávalo, že paniččina kamarádka podle svérázného povelu lokalizovala, kterou cestou jdou oba na procházku po našem kopci a záhy se k nim připojila se svými psíky.

Ale co, hlavně když pejsek poslechl.