Dlouhé čekání

Téměř každé víkendové ráno mě poctivě doprovází na toulkách po kopci moje panička se svou kamarádkou eLkou.  Pořád nám všem chybí parťák Garýsek a často na něj vzpomínáme. Přál bych si čtvrtého do party, aby byla nastolena rovnováha mezi dvounožci a čtyřnožci.

Ono se řekne 'prochajda', ale nikdo nevidí, kolik mám práce. Nutně potřebuji vyhledat a přečíst všechny pesemesky podél cesty, napsat komentáře a nové vzkazy a ještě bedlivě sleduji, zda jdou plkající ženské rovně nebo mění směr. No, uznejte, že je to hned po ránu spousta úkolů navíc. Prostě výpomoc je nutná.

V únoru přišla eLka s novinkou. Jejich rodiná rada se usnesla, že je potřeba pořídit štěníka. Tehdy se na procházce obě paničky náramně radovaly a hned probíraly vybrané plemeno. Následující týdny se čekalo na hárání a krytí. Moje panička při každém setkání zasypávala kamarádku dotazy, zda už se věci pohnuly správným směrem. Chovatelská stanice, kterou si eLka vybrala, je mimo naše bydliště a ona dostávala všechny zprávy o vývoji situace telefonicky.  Až v dubnu, po dlouhém a napínavém čekání, jsme se konečně dozvěděli aktuální novinky. Veterinář na ultrazvuku zjistil, že na snímku je vidět pět mrňousků. Paničky měly velkou radost a neustále se vzájemně ubezpečovaly, že se mezi pěti štěňátky určitě najde alespoň jeden kluk.

Napětí rostlo a v květnu už byly obě moje ženský jak na trní. Narození štěníků se očekávalo každým dnem. Jednu májovou sobotu jsme tradičně ve třech vyšli na prochajdu. Zrovna jsem měl za keřem pravidelné a důležité řízení s potřebou maximálního soustředění, když  paničky propukly v obrovský jásot. Dokončil jsem činnost a honem se běžel podívat, co se děje. Paničky se smály, objímaly se a sem tam na obou stranách ukápla slzička dojetí. V pátek se konečně narodila štěňátka!!! Pak ještě nastal jeden dramatický okamžik, když nám eLka řekla, že se narodilo pět holek. To se moje panička neubránila zděšenému výkřiku: 'Šmánkote, to snad né!!!'. Ale nebojte se, ve vrhu jsou navíc ještě dva kluci, kteří se při vyšetření dobře schovali. Následoval další veliký jásot, kterého jsem se už aktivně účastnil také.  A z té velké radosti mě obě pořádně potlapkaly a podrbaly po celém těle i piškotky na oslavu jsem dostal.

Je moc fajn, že zase budeme smečka, tak jako dřív. Ale přece jenom mám starosti. To od té doby, kdy jsme štěníky poprvé viděli na fotce. Neumím si totiž ani představit, kolik toho bude ten mrňous ještě muset sníst, než se s námi poprvé vypraví na kopec.

P.S.: Moc děkuji za dodání krásných fotek a povolení k zveřejnění.

Štěníkům je už pět týdnů a tenhle je eLčin:

...  tady spinká sám:

... a tady odpočívá ségra s bráškou: