Do růžova

Začátkem ledna jsem se rozloučil s mámou a sourozenci, zabalil si pomyslný kufřík a vydal se na cestu do nového domova.

První odpoledne s mojí novou smečkou uběhlo rychle mezi hrou, papáním, spinkáním a krátkými průzkumy na mé zahrádce. Navečer se začala panička strachovat, jaká prý bude noc, zda se mi nebude stýskat a nebudu třeba naříkat. No, já teda měl úplně jiné starosti. Vůbec jsem nestíhal užít si nové hračky, které jsem měl připravené na uvítanou.

Když jsme se večer přesunuli do ložnice, našel jsem tam pečlivě načechraný pohodlný pelíšek. Tak na něm tedy spát nebudu, chci být u své dvounožky v jejím pelíšku! Přitiskl jsem se těsně k boku postele na paniččině straně a smutně na ni koukal, aby pochopila, že chci spát s ní.  Chvíli mě pozorovala, potom pronesla zásadní větu: "Nekoukej na mě tak, do postele tě nepustím". A bylo vymalováno. Hned na to spustila ruku dolů, začala mě moc hezky hladit a drbat. Bylo to tak příjemný, že jsem za chvíli usnul. Stal se z toho před usínací rituál, který vyžaduji dodnes místo pohádky na dobrou noc.

A jak jsme se nakonec vyspali? Krásně, v tichu a do růžova ... úplně všichni.