Ke mně!

V únoru se mi nezdravě naštvala panička a to vinou jedné pro mne velmi povedené procházky. Ten den jsem opět testoval (s notným vědeckým zápalem) její fyzickou i psychickou odolnost.

Šli jsme po našem kopci prostřední ze tří rovnoběžných cest a já neustále utíkal za jinými pejsky, kteří šli po horní nebo dolní cestě. Nevšímal jsem si příkazů, které na mě volala a tak neustále musela měnit směr a naháněla mě jak vrchnost Jánošíka. ( Však to určitě znáš: '...tri dni ma naháňali, ěště ma nedostali...')

Na kopci ležel rozbředlý sníh a když jsme se konečně dostali na ulici směr domov, panička byla pěkně promočená, udýchaná a připomínala Vesuv pár vteřin před výbuchem. Cestou měla krátký úderný proslov na téma slušně vychovaný pes. Své hromobití ukončila vyhlášením války mé občasné neposlušnosti. Pronesla, že i ona dokáže být pořádně tvrdohlavá a na hrubý pytel prý patří hrubá záplata. No, musím objektivně přiznat, že jsem to ten den s testováním opravdu trošičku přepískl. Jenom jsem byl zvědavý, zda konečně přestane být nedůsledně důsledná při mé výchově.

Prvním taktickým manévrem byla změna pamlsků. Piškotky vyměnila za podlouhlé lososové granulky, což mne značně zaujalo. Poté zapojila do bitvy přísně utajenou zbraň - šestimetrové vodítko, které jsem vlekl za sebou a bránilo mi v útěcích za jinými čtyřnožci. Bylo mi oznámeno, že ho budu za sebou tahat tak dlouho, dokud se nenaučím příjít ihned po prvním povelu. A hned taky začal nácvik, panička velela: 'ke mně', a když jsem zaváhal, hned si mě přitáhla až k sobě. Začal jsem chápat, že tentokrát už jde vážně do tuhého. Po několika týdnech byla panička s mými výkony vcelku spokojená a občas mi odepínala tu nedůstojnou dlouho šňůru. Když mi ji jeden den vůbec nedala, pyšně jsem si vykračoval a vrhal na ni zbožňující pohledy, které nepravidelně odměňovala granulkou. Také mi několikrát důrazně opakovala, že jsem v podmínce a pokud nebudu 'hodný pejsek', hnedle mi připne zpět to protivný dlouhatánský vodítko. Tentokrát jsem se opravdu moc snažil, abych byl náležitě poslušný.

Jednou jsem ale pozapomněl na právě nabyté dovednosti a nepěkně se mi to vymstilo. Načuchal jsem totiž stopu mého oblíbeného kamaráda a milého souseda Danečka a vydal se v jeho šlépějích. Panička na mě houkla: 'Merline, ke mně', ale já předstíral naprostou hluchotu. Po nějaké chvíli jsem se kontrolně ohlédl, zda mne panička následuje. Jenže na cestě nebylo ani živáčka, vypadalo to, že se rozplynula jako pára nad hrncem. Bleskurychle jsem se vrátil na místo, kde jsem ji opustil. Vůbec jsem si neuvědomil, že naposledy byla viděna na křižovatce několika cest a pěšinek. Tak takhle velkej průšvih jsem ještě nezažil. Co by mi řekli pánečci, kdybych se vrátil domů sám? Musím ji okamžitě najít! V narůstající panice jsem pobíhal tam a zpět a zase vlevo a pak kousek vpravo, ale panička stále nikde. Sluch mám výborný, ale všude bylo naprosté ticho. To už jsem byl strachy bez sebe, začal jsem kňourat a pobrekávat. Tentokrát jsem se opravdu bál, že mi někdo ukradl moji paničku.

Po nekonečně dlouhé chvíli jsem u cesty zaslechl šramot, šel jsem se tam podívat a za křovím dřepěl pohřešovaný doprovod. To si ani neumíš představit, jak jsem byl šťastný. Ocásek mi kmital tak, že vrtěl celým mým tělem. Jenže panička totálně ignorovala moji obrovskou radost. Zvedla se a šla dál směrem k domovu, ani se na mě nepodívala. Z vlastní iniciativy jsem se ihned přiřadil k její levé noze, abych ji přesvědčil, že její výuka přece jenom padla na úrodnou půdu. Neustále jsem zvedal hlavu a koukal jí do očí ve snaze získat odpuštění, ale panička se chovala, jako kdybych tam nebyl. Na ulici mi beze slova připnula vodítko a šli jsme k domovu. Byl jsem tak vykolejený, že jsem se ani nešel přivítat s kamarádkou Sindy, která nás míjela v protisměru. Dokonce jsem ignoroval i kočku, která se producírovala podél svodidel! Po návratu u nás zavládla tichá domácnost a nemluvil se mnou ani kredenc. Panička se tentokrát ani neobtěžovala mě zaúkolovat při svém odchodu z domu, tak jako to dělá každý den. Vždycky po mně chce, abych pěkně hlídal, šel si sežrat granulky, nelezl do obyváku, byl 'hodný kluk psí' a trpělivě vyčkal návratu velkého pánečka. (Však to určitě sami dobře znáte, jaká spousta úkolů se na poslední chvíli sesype na vaši hlavu, když si zrovna naordinujete záhalku na zbytek dne.) Ale tentokrát mi neřekla ani 'bú' a práskla za sebou dveřmi beze slůvka rozloučení.

V následujících dnech a týdnech se mi na našem kopci začala občas někam schovávat, aniž by se obtěžovala mi to předem oznámit srozumitelným povelem. Dodnes mě to rozhodí a tak už si paničku pěkně hlídám a když zazní 'ke mně' hned přiběhnu. Co kdyby se mi zase někde ztratila? Takový šok už opravdu nechci zažít! To tedy budu raději 'móc hodný pejsánek' a 'šikulka šikovná'.

Tak tuhle bitvu tedy panička vyhrála. Vůbec si ale nestěžuji, protože moje prohra představuje na procházkách častý přísun dobrých granulek, laskavou pochvalu s pořádným podrbáníčkem a veselou paničku, která si už se mnou zase ráda hraje a užíváme si spolu procházkovou pohodu bez dlouhatánské šňůry.