Klika

Máme doma ošklivé udělátko na dveřích - kliku. Způsobuje, že se často ocitnu na špatné straně dveří. Na paničku táhne, já si pochrupuju na pelechu, panička vstane a já trouba v domění, že se chystá nějaká pěkná hra, vyběhnu na schody, ale ona  zůstane u dveří. Přemlouvá mě, abych se vrátil - to tak a přijdu o zábavu. Pak si povzdechne a dveře zavře protivnou klikou. A já zůstanu sám na chodbě. To teda fakt nemám rád. Jenže v neděli jsem na tu klikatou kliku pěkně vyzrál.

Venku před chvílí pršelo a mě se chtělo čůrat, pustili mě ven a abych nezaťápal schody, zavřeli dveře - jasně že klikou. Po vyvenčení jsem si na kliku štěknul - pusť mě domů, protivo. Klika nic, štěkl jsem znova a ta frajerka se ani nehla a to už umím pořádně štěknout! Ztratil jsem trpělivost, z kuchyně vonělo maso - moje večeře, a klika mě stále nechtěla poslechnout. Tak to si nenechám líbit, přece nepřijdu o večerní dobrotu kvůli takovýmu pitomýmu udělátku. Rozběhl jsem se, štěkl a skočil. Klika se lekla, cvakla a dveře se otevřely. Radostně běžím za paničkou, vrtím ocáskem, aby mě pochválila - jsem ještě malej, ale šikovnej a našel jsem účinný prostředek na to zavíradlo. A panička jenom nadávala, protože jsem udělal ťápoty na umyté podlaze a ještě se mi nějak podařilo otřít tlapky o dveře. Ovšem, co je pár nadávek proti vítězství nad zlou klikou klikatou.

Merlin