Není nad vlastní bydlení
Jednoho dne přišla panička z práce, pohodlně se uvelebila ve svém oblíbeném křesle a pronesla: 'konečně mám dovolenou'. Nevím, kdo a co paničce dovolil, ale začaly se dít moc zajímavé věci.
Z kraje týdne panička s pánečkem přemístili stolek a podnožky v pokoji, přinesli novou tašku a začali z ní vytahovat obrovskou divnou plachtu a skládací tyčky. S velkým zaujetím jsem pozoroval jejich počínání doprovázené výkřiky: 'tohle patří sem', 'tady to musíš provléct' a dalšími kam, proč, kde a jak.
Obíhal jsem kolem nich a byl jsem moc zvědavý, co z toho bude. Výsledkem jejich snažení byl plátěný domeček uprostřed obyváku. Panička hned vyzkoušela dvířka na zip. Měl jsem tu čest vejít jako první za jejich vydatného povzbuzování. Moc se mi ten domeček líbil. Vesele vrtíc ocáskem jsem chodil stále dovnitř a ven. Občas jsem přístřeší oběhl, oňufal a už jsem se hrnul znovu prozkoumat interiér. Panička si vlezla za mnou a přikázala mi lehnout, tak jsem to zkusil a bylo to moc prima. Nadšeně a radostně jsem poskakoval po pokoji - konečně mám vlastní bydlení. Však už bylo načase, vždyť už jsem skoro dospělý. Pak přišel menší páneček a vyrazili jsme spolu na procházku. Jaké ale bylo mé zklamání, když jsem se po návratu hrnul do obyváku, ale obydlí už tam nestálo. Jenom panička pořád vedla divné řeči: 'no, tak teda nevím, jestli tam Merloušek bude ochotný spát'. A páneček odpovídal: 'uvidíš, že jo, však mu nic jiného nezbyde'. Tak jejich starostem teda vůbec nerozumím, mě se ztratil novej bejvák a oni meditují, kde jako budu spát. No, přece tam co vždycky - na pelíšku, kde jinde?
V pátek vpodvečer se už panička chovala náramně divně. Pořád běhala po schodech nahoru a dolů, otevírala a zavírala skříně, stále něco vytahovala a dávala zpět. Nejprve jsem ji všude doprovázel, ale po dvou hodinách jsem to vzdal s obavou, že se asi úplně zbláznila. Zpozorněl jsem až v momentě, kdy se v kuchyni u stěny začaly hromadit různé tašky a batohy, kýbl s granulema, moje misky, deka a ejhle, také známá podlouhlá taška. Hurá, konečně se našel můj skládací domeček, pro jistotu jsem si ho několikrát olízl, abych ho příště určitě našel.
Druhý den ráno jsme velmi časně vyrazili na procházku. Po návratu lidičkové začali všechny věci vynášet před dům a za chvíli přijela dodávka s kamarádkami: jednou dvounohou paniččinou a druhou čtyřnohou mojí. Naložili jsme bágly a na paniččin dotaz, zda je vše uvnitř, páneček odpověděl: 'hlavně nezapomeň Merlina'. Nastoupil jsem do vozu, Džina se mnou a vyjeli jsme. Ale kam, to jsem fakt netušil.
Když jsme dojeli na místo, přivítala mě mamka Bella, taťka Falco a jejich dvounožci. Než se panička stačila rozloučit s kamarádkou, skoro všechny naše věci byly přeneseny do areálu výcvikového střediska. Celý rozrušený jsem se rozhlížel: kde to vlastně jsem? Všude okolo pobíhali bílí ovčáci, podél plotu stála řada stanů a já nevěděl, kam dřív čuchnout. Tak tady se mi určitě bude moc líbit. Tušil jsem, že zde zažiju hodně hezkých dnů i nějaké to dobrodružství a tentokrát jsem se fakt už nezmýlil.
Než jsem se stačil rozkoukat, lidičkové pomohli postavit paničce můj domeček a za chvíli jsem byl zabydlený. Ale vzápětí přišlo hluboké rozčarování. Pochopil jsem, že v mém stanu bude bydlet také panička a ještě se tam musí vejít vše, co jsme si přivezli. To byla teda fakt neočekávaná rána pod pás. Nakonec se ukázalo, že náš stan opravdu není malý. To jen já s paničkou jsme trošku přerostli v poměru k jeho velikosti. A tak jsem si po vzoru klasika položil zásadní otázku: jak své dlouhé nohy do stanu dostanu?
Zdraví Merlin - poprvé táborníkem
