Poprvé ve škole

To byl dneska den! Začal náramně dobře, ale pak se to všechno nějak zvrtlo. Dnes mi začala škola. Chtěl jsem se pochlubit, co všechno už umím. Když mě pan učitel chvíli pozoroval, moc pěkně mě pochválil. Paničce totiž řekl: no, vidím, že si vás už pěkně vychoval (to jako já paničku). A ještě ji varoval, že jí brzy přerostu přes hlavu, pokud nebude důsledná v mém výcviku. (Určitě přeháněl, tak velký asi nikdy nebudu.) Byl jsem na sebe opravdu moc pyšný. Jsem takový malý pejsek a už si umím slušně vycvičit paničku. Řekl jsem si, že asi mám pedagogické nadání.

Jenže potom už šlo všechno jinak, než jsem zamýšlel. Pan cvičitel paničce ukázal nějaké fígle a panička mě přestala poslouchat. Teď to vypadá, že naopak budu muset poslouchat já. Tři měsíce mé usilovné práce jsou během chvíle pryč. Byl jsem z toho tak rozčílený, že jsem okamžitě po výcviku doma usnul. Přes den jsem přemýšlel, co budu dělat. Rozhodl jsem se, že večer paničku přeperu, aby věděla, že poslouchat bude ona a ne já. Hned po jejím příchodu z práce jsem na ni skočil, štípl ji do nohy, aby pochopila, že si chci hrát. Jenže ona nezapomněla od rána ani slovo a hned mě patřičně usměrnila. Tentokrát mi bylo jasný, že nevyhraju a tak jsem toho zlobení nechal a šel si uraženě lehnout na pelíšek.

Ve školství jsem ztratil důvěru. Prosím, rychle mi poraďte, co dělat, nebo mi má panička zvlčí a to jsem ji měl tak pěkně vycepovanou.

Loučí se ustaraný Merlin