Smutný konec zimy

Je to už dávno, co jsem naštěkal do klávesnice minulý příběh. A protože příhody svého života zaznamenávám chronologicky, jsou teď na řadě smutné události z konce letošní zimy. Dlouho se mi o nich nechtělo psát.

V únoru mi ze života zmizeli mí dva nejlepší kamarádi, sousedé Čikinek a Danda, se kterými jsme tvořili báječnou smečku. Jeden den ráno jsem od vedle slyšel běžný provoz a za pár hodin byl sousední dům tichý, ani štěk se neozval. Moji lidičkové byli zamlklí a smutní. Za týden přijelo auto, ozvalo se zvonění a před domem poskakoval Danda se svou druhou nejoblíbenější paničkou. Byli jsme vypuštěni na zahradu a konečně jsme si mohli sdělit všechny novinky. Dan mi štěkl, že se má dobře, že má doma několik krásných psích slečen a s klukama prý také vychází dobře. Čiko se prý blbnutí neúčastní, občas se mu zasteskne po dřívějším životě, ale jinak se má fajn a je spokojený. Měl jsem radost, že se kamarádi mají dobře, však já mám jejich druhou paničku taky moc rád, léta kamarádí s mými dvounožci a vždycky si se mnou bezvadně pohraje. Danda ještě několikrát přijel a vždycky jsme si na zahradě pořádně zaběhali. Když jsme jednou šli společně na kopec, měl pro mě smutnou zprávu. Kamarád a šéf naší bývalé smečky Čiko, včera odpoledne odešel za Duhový most v necelé polovině svého šestnáctého roku života.

A třetí smutná zpráva přišla na velikonoční pondělí z Čech. Ten den odpoledne v náručí své milované paničky vydechla naposledy ve věku čtrnácti a půl let moje první láska. Díky Fanynce se naše paničky poznaly a skamarádily při mém prvním pobytu na psím táboře. Tiffany, moc nám všem chybíš.

Fanynko a Čikinku, já i moje smečka na vás často vzpomínáme. Jsme moc rádi, že jsme s vámi mohli prožít tolik krásných společných chvil.