Starý strom

Ach jo, už asi nikdy nepřijdu na to, jak veverky zvládají cestu po větvích našeho stromu s oříškem v tlapkách.  Ani už nebudu louskat naše ořechy a pochutnávat si na dobrých jadérkách.

Jednoho dne přijelo auto, vystoupil cizí člověk, zazvonil u nás a když páneček otevřel, začaly se dít věci. Koukal jsem s paničkou z okna, občas zaštěkal, když motorová pila ukusovala větve z mého milovaného stromu. Panička byla naměkko a ani mě neokřikovala, když jsem skákal na okno a štěkal. Zase měla nějaké mokré oči a já nevěděl proč. Dřevorubec byl velice šikovný a veliký strom nám rychle mizel před očima. Po pár hodinách bylo hotovo, přední zahrádka byla úplně celá zarovnaná pořezanými větvemi, jen chodníček k brance zůstal prázdný. Když jsem konečně měl povolení ke vstupu na své výsostné území, byl jsem úplně vykolejený. Nemohl jsem se dostat k plotu ani na svá oblíbená pozorovací místa. Nakonec jsem si sedl doprostřed chodníčku a bezradně koukal na tu spoušť. Panička si ke mě přidřepla, objala mě kolem krku a smutným hlasem mi oznámila, že náš ořešák už byl dlouho moc nemocný a proto ho museli moji lidičkové nechat pokácet.

A tak už můžu jen vzpomínat na vše, co jsem zažil ve stínu obrovského ořešáku. Jak jsem štěkával na kočky, které občas lezly po kmeni až do úrovně našich oken, jak jsem na jaře ležel v polostínu pod stromem a užíval si prvních hřejivých paprsků, jak jsem si jako štěník hrál se svým sousedem Čikinkem na hoňku kolem kmenu, jak mě veverky naučily louskat ořechy a to jsem určitě zapomněl na spoustu dalších radostí.

Na závěr bych chtěl našemu ořešáku poděkovat za všechnu úrodu, příjemný stín, ševelení listů a vše, co mě i mé smečce poskytoval za ta dlouhá léta .