Vzpomínka třetí

Nedávno moje smečka zase vzpomínala na Aronka. Vše začalo tím, že dvounožci se snažili vyčíslit poškození majetku, které jsem způsobil za posledních dvanáct měsíců. A hned se také začalo porovnávat, co zničil Aronek a co já. (Musím se pochlubit: jsem zjevně šikovnější, ale doma to na mě, prosím, neříkejte.)

A teď už o Aronovi. Jeho smečka tehdy čítala pět členů. Aronkovu důvěru si noví dvounožci získávali jen velmi pomalu. Ze začátku se všech bál a nechtěl být hlazen ani drbán.Jak si velmi pomalu zvykal na nový příbytek a jeho obyvatele, začal do své smečky zařazovat jednotlivé členy a dával to najevo nadmíru svérázným způsobem. Aron každému zničil vždy dvě boty nebo papuče a činil tak v noci, když všichni spali. Ráno se přihnal k nadávajícímu postiženému a jednoznačně mu dal najevo, že od této chvíle už se s ním dvounožec smí mazlit, hladit ho a Aronek ho od této chvíle začal plně respektovat.

První ničitelský výpad uskutečnil psík hned druhou noc u svých nových lidiček. Ráno našel můj velký páneček rozkousané svoje sandály. Asi po třech dnech přišly na řadu boty mé paničky. Potom se dlouho nic nedělo a víc jak po dvou týdnech zdevastoval papuče staré paničce. Po několika dnech došlo na obuv nejstaršího dvounožce, byly mu také rozkousány dvě boty, ale bohužel každá náležela k jinému páru.

Nejmenší páneček ještě navštěvoval první stupeň základní školy. Byl dítkem veselým, někdy z nadšení hodně hlučným a všude ho bylo plno. Moje panička očekávala, kdy Aron rozcupuje obuv nejmladšího člena rodiny, ale marně. Trošku ji děsily celkem časté případy, kdy se psík a kluk potkávali na schodišti. Malý dvounožec scházel dolů zády podél zdi a Aronek šel nahoru přitisknut k zábradlí. Oba se ostražitě pozorovali a viditelně se bál jeden druhého. Aronek před chlapcem prchal, protože byl zdrojem neustálých nepředvídatelných zvuků. Když malému jednou spadla ze skříně krabice plná kostek Lega, Aron se tak vyděsil, že utekl do sklepa a víc jak dvě hodiny odmítal opustit své útočiště. Moji dvounožci si uvědomovali, že je potřeba situaci vyřešit. Panička s pánečkem se snažili oba spřátelit, ale Aronek se měl před malým stále více na pozoru. Tento stav trval už déle jak měsíc a nezlepšoval se, chvílemi se naopak zdálo, že se zhoršuje. Ať vás dlouho nenapínám: vše se nakonec vyřešilo velmi jednoduše a mým dvounožcům se nesmírně ulevilo.

Nastaly prázdniny a malý páneček, který se v té době věnoval hře na flétnu, odjel na každoroční muzikantské soustředění. Když se po týdnu vrátil domů, stala se ta nejméně očekávaná věc: Aronek před ním neuprchl do sklepa, ale naopak. Vyběhl do předzahrádky, vyskočil na malého, opřel mu tlapky o ramena a důkladně mu olízal celý obličej. Po zbytek dne psík chlapce všude doprovázel a neopustil ho ani na krok. Klučina byl šťastný, že se ho už pejsek nebojí a po celý večer si spolu hráli a mazlili se. No a moje panička se také dočkala. Druhý den ráno našla rozkousané obě tenisky malého pánečka, nebylo možné znovu použít ani tkaničky. Od toho dne už byla smečka úplná a Aronek bedlivě střežil její bezpečí, hlídač byl už od štěněte výborný a naprosto neúplatný.

(Ještě na závěr musím podotknout, že Aron už potom nikdy - do konce svého života - neožužlal žádnou obuv.)