Druhý rok psího života

Už se opět sešel rok s rokem a zítra budu mít druhé narozeniny.  Chtěl bych tradičně popřát všem svým sourozencům jen to nejlepší, ať se jim daří vše, na co sáhnou jejich tlapky. Druhý rok psího života se nesl v duchu mého dospívání a starostmi s tím spojenými. I v životě mé smečky nastaly závažné situace, které mi přinesly změnu zaběhnutého denního režimu. Pár dní po mých prvních narozeninách se mi opakoval zánět okostice a opět jsem měl naordinován - ach,jo - klidový režim.

Naštěstí kulhání trvalo jen pár dní a opět jsem mohl dovádět venku s kamarády čtyřnožci. Byl to v mém dosavadním životě předposlední zánět, ještě jeden mě postihl v dubnu. Celá smečka doufá, že už byl tentokrát opravdu poslední.

Velkým zážitkem byla pro mě v únoru návštěva u paničky v práci. Tam bylo tolik neznámých vůní, že jsem se mohl učichat. Hbitě jsem nalezl paniččinu skříňku a olízl držadlo dvířek. Pak jsem si užil ještě procházku centrem města, kde bylo nevídané množství lidiček. Jó, to byla ještě doba, kdy jsem si ke každému chodil pro pohlazení, ale ten den jsem zoufale nestíhal.

V červnu jsem si začal uvědomovat, že jsem už velký pes a skončila doba, kdy jsem mohl blbnout s psími kamarády.Teď už dovádím jen se svýma kámoškama, ale na malé pejsky a kamarády, které znám od štěněte, jsem stále hodný.Také mě postihlo hrozitánské svědění a s tím spojené drbání a musel jsem začít brát léky. Dodnes s tím bojujeme - já i moje smečka.

Druhý půlrok už byl klidnější. Užíval jsem si prima dovolenou na výcvikovém táboře. S bráškou Badíkem jsme se každý den koupali v řece, chodili na výlety a s nadšením doprovázeli paničky na zmrzlinu, kterou já tuze rád. Panička se se mnou poctivě dělila nejen o zmrzlinu, ale i o móc dobrý oplatek. Obě naše paničky se dobře bavily a často se smály - nejčastěji našim psím kusům. Mnohokrát jsme s Badíkem slyšeli větu, že pes s Badíkovým temperamentem a mou povahou (prý jsem značně tvrdohlavý a občas umanutý) by obě dvě dostal zaručeně do blázince. Dodnes nechápu, co je na tom tak šíleně směšného.

Z tábora jsem přijel hrozitánsky unavený a značně hubený. Když mě po příjezdu při uvítacím ceremoniálu uviděli oba pánečci, zhrozili se, jak moc jsem zhubnul. Pan veterinář nařídil koupit pytel zátěžovky, abych zase nabral ztracená kila.

Na podzim se panička rozhodla, že mi nechá vyfotografovat klouby na nožkách. (Byl jsem zvážen: mám 35 kg a na táboře mě panička nechala změřit: 64 cm.) Když konečně dorazily výsledky, byla dost smutná, prý abych v pozdějším věku neměl potíže se zadníma nohama. (DKK 2/3 a DLK 0/0.)

A pak nastal předvánoční čas, panička mi už zase bránila ve vstupu do kuchyně. Neustále jsem slyšel, že určitě teda nebude péct chlupaté cukroví. Tak nevím, ale nemohla by být alespoň na několika kouscích čokoládová poleva s bílým chlupatým melírem?
Vánoce byly prima: smečka se na pár dní rozrostla a na Štědrý večer nás byl plný pokoj. Jsem vždycky nadšený, když je u nás hodně lidiček a náramně si užívám drbající ruce navíc. Pod stromečkem se našly dárečky i pro mě. Před půlnocí u našeho domu zastavil taxík a menší páneček s nejstarším pánečkem už byli připravení k odjezdu. Mazaně jsem využil situace a utekl za paničkou, která s taxíkářem domlouvala podrobnosti. Lekl jsem se, že chce porušit svato svatou přísahu, že beze mne už nikdy nikam nepojede. (Ona si totiž sama odjela na podzim na Světovou výstavu bílých ovčáků a mě nechala doma!) Raději jsem bez otálení nastoupil předními dveřmi do auta. Sedl jsem si na zem vedle řidiče a položil mu hlavu na koleno. Pan taxíkář se vyděsil a polohlasem říkal: 'ne, ne, to ne, jen to ne!'.

Hned po Novém roce přijela ještě jedna milá návštěva: Falco a jeho lidičkové. Poctivě přiznávám, že taťka mě moc nezajímal a trochu jsem na něj zavrčel, tak ho lidičkové nechali v autě a já jsem se nehnul od jeho paničky, která si se mnou moc pěkně hrála.