Třetí rok psího života

Všem svým sourozencům přeji v předvečer třetích narozenin hodně štěstíčka, spoustu radostí se svými dvounožci a hlavně kupu mlsíků. Tradičně bych připomněl důležité okamžiky třetího roku života, ve kterém jsem se často věnoval výcviku poslušnosti. Báječně jsme si užívali loňské jaro,chodili na dlouhatánské procházky a výlety. S paničkou jsme si našli opuštěné rovné místo, kde jsme nacvičovali poslušnost skoro každý den. V klidu a nikým nerušen jsem většinou podával dobré výkony a panička projevovala spokojenost častou odměnou. Horší už to bývalo, když jsme potkali nějakého neznámého psíka, to jsem se začal opět projevovat vzpurně a svéhlavě.

Na začátku léta na našem kopci začaly růst houby a panička se s radostí plně věnovala sběru této pochoutky. Stále mi k nim dávala čuchat a přesvědčovala mě, že mám také hledat. Několikrát jsem jí udělal radost a zůstal stát nad nalezenými exempláři, ale panička vždycky začala vyšilovat a důrazně mi velela, že se nesmím ani hnout, dokud nález nesebere. Přiznávám, že mám v lese většinou důležitější věci na práci než hledat houby, ale proč bych někdy nemohl paničku potěšit, že?

V létě jsme odjeli na týden na výcvikový tábor a zase si užívali prima společné dny. Jsem nesmírně šťastný, když mám paničku celý den pod dohledem a ona se věnuje jen mé maličkosti.Při výcviku jsem každý den udělal nějaký menší či větší průšvih a tak panička dostala přiděleného pomocníka, který dohlížel na to, abych ihned spnil povel a ona mě nemusela přemlouvat. Průšvih byl, že jsme letos cvičili pouze v jedné skupině (začátečníci a někteří ve výcviku již značně pokročilí) a tak bylo hnedle poznat, když jsem vybočil z řady a udělal něco špatně.

Několik lidiček požádalo paničku, zda by si se mnou mohli zacvičit sami. Jakmile držel vodítko v ruce někdo jiný, změnil jsem se v náramně pozorného a soustředěného psíka, který okamžitě a téměř bez chyby splnil daný povel. Vrácen jsem byl vždycky se slovy, že jsem moc šikovný a hlavně ochotný spolupracovat. Viděl jsem na paničce, že je z mého chování úplně vedle a že si láme hlavu nad tím, proč poslechnu všechny ostatní a ji ne a ne. Zkušení psovodi radili mému doprovodu, že nejprve musí upevnit svoji autoritu, což se snadno řekne, ale hůře udělá.

Domů se panička vrátila s myšlenkami na mou nápravu a s nezvratným rozhodnutím, že takhle už to dál se mnou nepůjde. A tak, když jsme absolvovali vyšetření mé alergie (viz. minulý článek), začala jednat. Na doporučení známých se spojila s jednou výcvikářkou, která byla ochotna jezdit k nám a hodinu věnovat intenzivnímu výcviku. Absolvovali jsme první hodinu s dobrým výsledkem a verdiktem, že jsem snadno napravitelný a že prý bude stačit větší důslednost a v krátké době se dostaví výsledky. Další hodina odpadla, výcvikářka se omluvila, že je nemocná. Pak už se neozvala a ani panička ji nemohla po telefonu zastihnout. No a tak už jsme zase hledali někoho dalšího.

Panička si našla na internetu kontakt na jeden cvičák, zavolala tam, že se poradí a nechá si někoho doporučit. Jenže pán byl ochotný se na mne přijet podívat a zjistit, co by pro nás mohl udělat. A od té doby jsem poznal, jak se nevyplácí neposlouchat. Hned první hodinu jsem nového pána otestoval a několikrát jsem doslova a do písmene tvrdě narazil. Kapky dostala i panička pro nedůslednost a přehlížení některých mých prohřešků. Pán je velmi náročný, energický a trvá na přesném plnění úkolů, a tak jsme se začali od píky učit oba: já i panička. Ta se teď učí býti pro mne největším psem a já se zase učím býti menším psíkem poslušným. Když už občas panička ztrácí naději, vždycky ji výcvikář povzdbudí tím, že se mnou předvede cvik, o kterém ani já nevím, že ho jsem schopen vykonat.

Téměř cirkusový kousek jsme s výcvikářem předvedli u plotu se štěkajícím labradorem Benem. Kdykoliv tam jdu sám s paničkou, dojde k situaci, kdy paničku odvleču k plotu, kde potom na sebe vzájemně řveme všichni tři. Vždycky chvíli trvá, než se podaří odtáhnout mne pryč a ještě dlouho se otáčím, vrčím a poštěkávám. S výcvikářem jsme paničce ukázali, že si dokážu štěkajícího Bena nevšímat a ještě před plotem zacvičit perfektní sestavu. Dokonce jsme šli přímo proti Benovi, který na mně řval jako divý, metr od plotu jsem si sedl u nohy a vklidu koukal na štěkajícího psa. Když jsme udělali vpravo vbok a já spořádaně u nohy odcházel, zadíval se šéf pozorně na Bena, který ztichl, zakňoural a odběhl za dům. V takových chvílích cítím, že panička je na mě náramně pyšná, ale současně i naštvaná, že s ní takový pašák nejsem.

Ale ne vždycky se mi daří. Nedávno šéf začal brát s sebou na cvičení svého velkého psa Alana. Naposledy jsem na něj začal dělat ramena a skončilo to velmi nepříjemně. Nejenomže jsem byl potrestán za provokaci, ale celou hodinu jsem musel cvičit kolem ležícího psa, ke kterému jsem se bál přiblížit. Nejhorší bylo, že jsem na závěr cvičení musel překročit Alanovi zadek a to se mi tedy vůbec nechtělo, vždycky jsem na poslední chvíli uhnul. Když jsme šli už asi pošesté, sice váhavě, ale přece jenom jsem ho překročil. Tím skončila naše zatím poslední hodina těsně před vánocemi.

Advent jsem si zase užíval, z minulých let jsem si už pamatoval, že se nesmím paničce motat v kuchyni, když peče voňavé dobrůtky. Trpelivě jsem vyčkával až bude hotovo a nakonec jsem vždycky dostal jeden kousek na ochutnání. No a vánoce byly opět prima, pod stromečkem byly dárečky i pro mne, kousek ryby na mne také zbyl a ty já mám tuze rád. Už rok žeru losové granule, miluji sardinky, uzenou rybu, prostě ryby na všechny způsoby. Na vánocích je ale nejlepší, že se sejdou moji nejmilejší lidičkové, všichni jsou doma a mají spoustu času na hraní a na drbání.