Táně do ouška

Jedno sobotní odpoledne panička začala chystat věci do batohu. Rád pomáhám, strkám čumáček dovnitř a kontroluji, zda se na nic nezapomnělo. Hlavně musí být čistá voda a piškotky. Mám-li poslouchat, musí být odměna. Zadarmo ani pejsek nehrabe. Mluvilo se o výletu do ZOO. Ale copak já, štěnisko, mohu vědět, co to je? Jenže s batohem se vždycky jde daleko a bývá dobrá zábava. Netrpělivě jsem poskakoval - honem pojďte, už se nemůžu dočkat!

U nás se dějí věci! Musím řešit velkou záhadu. S kým se mám poradit? Představ si, že moji pánečkové mají v knihovně zavřeného psa. Je bílý a stejně velký jako já. Proč si s ním nesmím hrát? Když jsem někdy sám doma, alespoň bych měl kamaráda a bylo by mi veseleji. Ale nikdo ho nechce z knihovny pustit.

Máme doma ošklivé udělátko na dveřích - kliku. Způsobuje, že se často ocitnu na špatné straně dveří. Na paničku táhne, já si pochrupuju na pelechu, panička vstane a já trouba v domění, že se chystá nějaká pěkná hra, vyběhnu na schody, ale ona  zůstane u dveří. Přemlouvá mě, abych se vrátil - to tak a přijdu o zábavu. Pak si povzdechne a dveře zavře protivnou klikou. A já zůstanu sám na chodbě. To teda fakt nemám rád. Jenže v neděli jsem na tu klikatou kliku pěkně vyzrál.

Návod jak jíst horký smažený květák:

to si sedneš na zem vedle pánečkovy židle a smutně koukáš. Napjatě sleduješ každý jeho pohyb a chvílemi se netrpělivě zavrtíš. Po nějaké době ti páneček hodí na zem půlku usmažené růžičky.