První rok psího života

Milé sestřičky, milí bráškové,
chtěl bych vám všem popřát k zítřejším narozeninám spoustu krásných zážitků, hodně mňamek a dárečků.

Merlin

A teď se koukněte, jak nám ten první rok života rychle uběhl. Tohle byly naše první hodiny na světě. Za čtyři dny už bylo znát, že se máme čile k světu a rosteme.

Naše mamka Bella se o nás přepečlivě starala a hlídala, abychom měli vše, co potřebují malí štěníci k růstu: hodně papáníčka, teploučko a láskyplnou péči.

A tady je moje první samostatná fotka. Když moje panička uviděla tenhle obrázek, byla nadšená, jaký jsem krásný mrňousek. Chovatelskou stanici si našla na internetu, paní chovatelce poslala mail a druhý den už se obě domlouvaly, kdy si mě bude moci odvézt. Bylo mi přesně sedm týdnů a jeden den, když proběhla poslední kontrola vrhu. Už bylo jisté, že budu mít krátkou srst. Moji pánečci ale říkali, že jim na délce srsti nezáleží a to jednoho potěší, když vás někdo chce, takového jaký jste.

Začátkem března jsem opustil svoji mamku a ostatní sourozence a vydal se na cestu do světa. Že jsem zvládl stěhování i přivykání na jedničku, už víte z prvních článků. Začal jsem se projevovat jako nadmíru zvědavé štěňátko a také dosti tvrdohlavý psík. Všechno mě zajímalo, vše jsem chtěl ochutnat a ještě jsem nechápal slovo: nesmíš. Moji dvounožci ze mě byli mnohokrát vyvedeni z míry. Přicházely nové zkušenosti a spousta zajímavých zážitků, které mi připravovala moje smečka, abych byl správně socializovaný.

Skončilo období 'ucho sem, ucho tam' a těsně před velikonocemi jsem už měl obě ouška vzpřímená. Byla to událost, na kterou netrpělivě čekala celá smečka. Konečně prý už mám vzhled ovčáckého pejska. A pak už čas běžel hrozně rychle: začali jsme s výcvikem, stále jsem se měnil a rostl, ale doma tvrdili, že rozoumek zůstal ve vývoji hodně pozadu.

Druhý půlrok života už nebyla pro mé dvounožce příliš velká legrace. V půl roce jsem uměl několik příkazů a byl sice stále rozjívený ale poslušný. Ovšem za pár týdnů se situace tak změnila, že se moji lidičkové nestačili divit. Panička si z mého chování zoufala a ani rady ze cvičáku příliš nepomáhaly. Nakonec nabyla přesvědčení, že jí někdo vyměnil hodné odrůstající štěně za pořádného psího raubíře.

Koncem září jsem odjel s paničkou na klubovou výstavu a svod mladých.. Panička dokonce uvažovala, že nikam nepojede, protože ji určitě udělám pořádnou ostudu. Setkal jsem se tam se svými rodiči, bráškama a jednou sestřičkou. Během pobytu jsem se stal závislým na své mamce Belle, s kterou jsem spal v jedné chatce. Kdykoliv mi někam zmizela, kňoural jsem a naříkal. Moc se mi tam líbilo, pořád jsem si hrál s novými kámoši a v neděli, když jsme se vrátili, jsem měl zájem jen o mističku a o svůj pelíšek. Následující dny po návratu domů jsem byl jako vyměněný. Opět jsem začal poslouchat a vůbec jsem byl sice stále temperamentní, ale milý neposeda.

A tím už se dostáváme do současnosti. Přišel měsíc léčení nemocné packy, který byl nudný pro mě a plný starostí pro mé dvounožce. Když se zjistilo, že je to 'pouze' pořádný zánět, už bylo u nás veseleji. A potom už za pár týdnů byly vánoce. Zpočátku jsem nechápal, co se děje. Panička se zavírala do kuchyně, nikoho tam nepouštěla a po chvíli se odtamtud linuly náramné neznámé vůně. Občas jsem dostal ochutnat nějakou dobrůtku a pak jsem se olizoval až za ušima. Přišel Štědrý den a dostal jsem spoustu prima dárků.