V páteční podvečer, když se panička vrátila z práce, nastala rychlá konverzace s menším pánečkem skládající se z jeho krátkých otázek a jejích jednoslabičných záporných odpovědí. Chvíli poté se vrhla celá smečka  do detektivního pátrání.  Lidičkové dům  pečlivě rozdělili do tří sekcí a šli hledat. Byl jsem také vyzván ke spolupráci,  mezi všemi členy smečky jsem běhal jako spojka. Velký páneček hledal ve sklepě, panička v prvním patře a menšímu pánečkovi bylo svěřeno přízemí s mezipatrem. Netrvalo to dlouho a z různých koutů našeho domu přicházela hlasitá hlášení: "nic nemám", "tady také nic není", "nikde ani drobek" apod. Po pohřešovaném ani památky.

V minulém článku jsem popsal všechny důležité zásady hypoalergické diety a dnes vám napíši jaká je praxe u nás doma.

Z celého období byl pro mne nejpříjemnější převod na dietní žrádýlko. Panička byla hodně opatrná (jako vždy) a tak trvalo týden než jsem začal žrát jenom batáty s krůtím masem. Postupně jsem dostával stále méně granulí a více masíčka s přílohou. Moc a moc mi šmakovalo už od prvního ochutnání, s konzumací jsem neměl vůbec žádný problém. Ale jeden velký nastal asi po čtyřech dnech po ukončení podávání granulí. Nikdo totiž nevěděl jaká krmná dávka mi bude stačit. Začal jsem na cca 60 dkg batátů a 20 dkg masa, které mi panička rozdělovala do dvou dávek - ráno a večer. Po několika dnech jsem ztropil doma hladovou scénu, kdy jsem se snažil vysvětlit lidičkám, že bych udělal cokoli pro kus žvance a navýšení dietního přídělu. 

Pro mou další léčbu je nutné vyloučit alergii na potraviny, kterou jsem mohl v průběhu svého života získat. Alergie může přetrvávat až 6 týdnů po vysazení krmiva, proto je nutné dietu držet minimálně šest maximálně pak osm týdnů. Po dobu užívání diety nesmím žrát vůbec nic jiného než zvolené potraviny a také nesmím dostat žádné pamlsky.

Chtěl bych poprosit návštěvníky těchto stránek, kteří mají zkušenosti s léčbou alergie, aby se o ně se mnou podělili. Teď zrovna držím dietu na vyloučení potravinové alergie. Čekájí mě ještě nejméně čtyři týdny dietní stravy a podle výsledku bude následně určena další léčba.

Po úporné zimě plné sněhu nastalo konečně jaro a s ním se k nám hrne spousta novinek. Už si o nich vesele cvrlikají i ptáčci na drátě.

Všem svým sourozencům přeji v předvečer třetích narozenin hodně štěstíčka, spoustu radostí se svými dvounožci a hlavně kupu mlsíků. Tradičně bych připomněl důležité okamžiky třetího roku života, ve kterém jsem se často věnoval výcviku poslušnosti. Báječně jsme si užívali loňské jaro,chodili na dlouhatánské procházky a výlety. S paničkou jsme si našli opuštěné rovné místo, kde jsme nacvičovali poslušnost skoro každý den. V klidu a nikým nerušen jsem většinou podával dobré výkony a panička projevovala spokojenost častou odměnou. Horší už to bývalo, když jsme potkali nějakého neznámého psíka, to jsem se začal opět projevovat vzpurně a svéhlavě.

V roce 2008 jsem se ze dne na den začal drbat a vykusovat si chlupy na místech, kam jsem dosáhl zubama. Pan veterinář mínil, že jsem získal nějakou alergii. Celý rok moji lidičkové situaci řešili tabletkami od pana doktora. Vždycky jsem je bral zhruba čtyři týdny. Po pár dávkách, mezi kterými jsem měl vždy na 4 až 6 týdnů pauzu, jsme se dopracovali k ideální půl tabletě obden (a to jsme začínali s dvěma tabletami denně). Vždycky jsem měl na pár týdnů pokoj od drbání a pak se svědění začalo zhoršovat a léčba začala nanovo.

Nastal adventní čas, blíží se vánoce i sníh u nás napadl a já zase posílám upřímné přáníčko všem čtyřnožcům a jejich lidičkám.

Šéf výcvikového střediska vždy dělá maximum pro pohodlí a spokojenost táborníků a každému se snaží podle potřeby pomoci. Proto vznikl nápad na vytvoření a následné udělení Řádu čtyř bílých tlapek. Panička připravovala Řád doma ještě před odjezdem na Rýzmburk. Vše konzultovala s kamarádkou Andreou, která nejenom přispěla radou, ale navíc vytvořila skvělou oslavnou ódu, jež se stala stěžejní částí tohoto vyznamenání,(plné znění najdete ve fotogalerii).

Začátkem srpna jsem se vrátil z letního tábora tradičně konaného ve výcvikovém středisku Sultán nedaleko Babiččina údolí. Letošní tábor byl komornější než ten loňský, sešlo se nás méně a cvičili jsme pouze v jedné skupině. Jako vždy přijela parta prima psích lidiček. Většinu z nich už panička znala z minulého roku a tak se hned po příjezdu radostně vítala se svými známými. Ve volných chvílích stále s někým plkala a naslouchala radám zkušenějších psovodů. Bylo to opravdu moc potřeba, jelikož ve škole jsem se dostával co chvíli do nějakých potíží, ale o tom vám napíši zase někdy příště.