Konečně jsem získal odpovědnou práci na plný úvazek. Ani netušíš, jak jsem si oddechl, že už konečně mám zaměstnání. Založil jsem totiž monarchii. Demokracie se u nás doma přežila a je potřeba nastolit vládu čtyř pevných tlapek. A s ručením omezeným proto, že odmítám nést finanční důsledky svého panování. Jsem stále ještě dorostenec bez vlastních příjmů, potřebuji chodit do školy a nadále se vzdělávat a tudíž se nemohu sám živit ani šatit. Občas také něco zničím a kde mám brát finanční prostředky na uhrazení škod?  Tak se příjemně uveleb a já Ti napíši, jak u nás doma došlo k této dramatické změně

Moji pánečkové se domlouvali, jaké překvapení uchystají paničce k narozeninám. I když sem tam paničku zlobím, mám ji rád a když je doma, všude ji doprovázím. Chtěl jsem ji také nějak potěšit, když ji čekalo to julibi..., lujibi... no, prostě kulaté výročí. Pořád jsem ale nemohl vymyslet nic vhodného. Tou dobou jsem si něco provedl s přední tlapičkou a začal jsem kulhat. Kulhání se začalo moc zhoršovat a dvounožci na mě zavolali pana doktora.

Nedávno mi štěkl jeden kamarád, že začíná lovecká sezóna. Musel jsem se zeptat, co to je. A tak mi všechno pěkně vysvětlil. Později jsem přemýšlel doma na pelíšku a zjistil jsem, že jsem si nevědomky pořídil skutečnou smečku lovců. A bylo to moc příjemné zjištění. Každý z mých dvounožců se specializuje na jiný druh lovu a všem to jde fakt super. Pravidelně ráno odcházejí z domova a když se vracejí, často pro mě mají nějakou čerstvě lapenou dobrůtku: piškotky, jogurty a sýry a taky psí mlsání. Nejradši mám kolečka z buvolí kůže, protože než je sním, pěkně se s nima vyblbnu.

V pátek dopoledne jsem s paničkou absolvoval další hodinu ve škole - tedy na cvičáku. Vědět co mě později čeká, byl bych se fakt snažil víc. Odpoledne totiž panička začala balit moje mističky na jídlo a na vodu. Přidala ještě pytlík granulí, moji deku a dvě hračky. Mám teď takové rozverné a neposlušné období, tak jsem se vyděsil, že paničce došla trpělivost. Nehnul jsem se od sbalených věcí a byl jsem dost rozhozenej. Tohle se u nás ještě nikdy nestalo, že by mi panička do slova a do písmene sbalila kufry? Naštěstí jsem se moc a moc spletl.

Tak ti zase musím napsat, co mě potkalo. V sobotu ráno jsem vyrazil s paničkou na naši společnou a pravidelnou procházku. Bylo krásně, sluníčko už svítilo, ale bylo ještě chladno - prostě ideální doba na protažení celého těla. Nikde ani človíčka, což si panička móc pochvalovala. Pěkně jsem si na našem kopci obíhal oblíbená čmuchací místa, ale přitom pozorně hlídal paničku, aby se mi někam nezatoulala. Prostě víkendová idylka. Potom jsem na zemi něco ucítil a to něco si vyžadovalo moji absolutní a neoddiskutovatelnou pozornost. S čumáčkem u země jsem se začal mírně vzdalovat, až jsem u jednoho keře zjistil, že onen zvláštní pach sílí. Chtěl jsem keř oběhnout a zjistit, co vydává tu pro mě neznámou vůni. A pak přišel šok: z křoví vyrazil zajíc.

Dnes ráno, po návratu z pravidelné vycházky, zůstala moje mistička prázdná. Nenašel jsem v ní ani jednu granulku. Šel jsem uplatnit reklamaci za paničkou do kuchyně. Ona mi však vysvětlila, že žrádýlko nebude. Ani má nejsmutnější psí očka nedokázala paničku přemluvit a tak jsem se šel uložit ke svému obvyklému dopolednímu podřimování. Přemýšlel jsem, co si zase přichystali moji dvounožci za překvapení. A opět to byla náramná zábava. Jeli jsme na návštěvu za bráškou Bleskem.

Nedávno jsem byl moc překvapený, ba přímo zděšený. Představ si, co se u nás stalo. Panička s pánečkem si najali cvičitele na jízdu městskou hromadnou dopravou. Vůbec jsem netušil, že moji dvounožci neumí jezdit šalinou ani trolejbusem a potřebují výcvik. Vím, že smečka má držet pospolu, ale tohle vážně nemusím. Asi se moc báli, protože mě vzali s sebou, možná abych jim byl oporou. Ježdění nemám ani trochu rád a tak jsem hrozně moc protestoval. Sotva jsme nastoupili, začal jsem hlasitě kvílet, naříkat a pobrekávat. No, kravál to byl hrozný.

Už jsem se zmiňoval o Aronkově velké plachosti, která bránila v systematickém výcviku. Splnil příkaz jen tehdy, když se necítil ohrožený okolím. To bývalo zpočátku jen velmi zřídka, takže moji dvounožci nemohli dlouho přijít na povel, na který by ihned reagoval.

Jedno sobotní odpoledne panička začala chystat věci do batohu. Rád pomáhám, strkám čumáček dovnitř a kontroluji, zda se na nic nezapomnělo. Hlavně musí být čistá voda a piškotky. Mám-li poslouchat, musí být odměna. Zadarmo ani pejsek nehrabe. Mluvilo se o výletu do ZOO. Ale copak já, štěnisko, mohu vědět, co to je? Jenže s batohem se vždycky jde daleko a bývá dobrá zábava. Netrpělivě jsem poskakoval - honem pojďte, už se nemůžu dočkat!

To byl dneska den! Začal náramně dobře, ale pak se to všechno nějak zvrtlo. Dnes mi začala škola. Chtěl jsem se pochlubit, co všechno už umím. Když mě pan učitel chvíli pozoroval, moc pěkně mě pochválil. Paničce totiž řekl: no, vidím, že si vás už pěkně vychoval (to jako já paničku). A ještě ji varoval, že jí brzy přerostu přes hlavu, pokud nebude důsledná v mém výcviku. (Určitě přeháněl, tak velký asi nikdy nebudu.) Byl jsem na sebe opravdu moc pyšný. Jsem takový malý pejsek a už si umím slušně vycvičit paničku. Řekl jsem si, že asi mám pedagogické nadání.